miércoles, 13 de junio de 2012

ARTEFACTOSALNÉS 2012. DO ENCADRE AO CADRO.




+ DO ENCADRE AO CADRO





+ MIGUEL ANXO FERNÁNDEZ


Deixou dito na súa lúcida autobiografía, un grande do cine como foi Charlie Chaplin, que “a colocación da cámara é como o til na linguaxe do cinema”. Viña a afirmar que a realidade obxectiva transformábase en mirada subxectiva ó pechala nas catro marxes do cadro. Da mesma maneira que non é o mesmo un plano panorámico de conxunto (tamén chamado plano maestro), que deterse en aspectos concretos desa realidade visual a piques de ser capturada a través da tipoloxía dos planos, todos os que de maior a menor rematarían finalmente no coñecido como plano-detalle, máis aló incluso do primeiro plano ou close-up. Sen esquecer o importante engadido do movemento da propia cámara, cando camiña pechando cara a esa última escolla. Certamente, foi a primeira gran conquista do cinema. Evolucionar da mirada queda dos Lumière, na que a realidade pasaba diante da cámara estática, ata a mirada móbil na que a cámara comezou a moverse na procura daquela mesma realidade... A outra grande conquista, máis alá do contraste entre ficcionar e documentar, foi a montaxe, a posibilidade de compoñer un discurso visual (e audiovisual) en función dos intereses do cámara, sexa baixo a mirada subxectiva do artista ou da ollada obxectiva dun filmmaker.

Outro grande da expresión plástica, Pablo Picasso, pai do cubismo, negaba a existencia da “arte abstracta” sobre a base de que o artista “debe partir sempre dun trazo real para ir despoxando despois a obra desa condición de realidade. Non hai risco en facelo así, porque a idea do obxecto deixará unha pegada inalterable no espectador. Desa maneira, as ideas e as emocións do artista quedan presas dentro da súa propia obra e xamais poderán fuxir do cadro por formar parte del, aínda que ás veces non semella doado diferencialas”. Seica que nos seus retratos “a xente ve narices cortados e orellas deformadas, pero fágoo a propósito –di Picasso-, porque desexo levar a xente á comprensión, á percepción dunha imaxe que nada se asemella á realidade. Despois decataranse de que o nariz non está cortado e desa maneira conseguín evitar que só contemplaran as harmonías fermosas ou as cores exquisitas”.

Veñen a conto estas referencias sobre o sentir de dous grandes da arte do século XX, ambos amañadores da materia común do encadramento da realidade (que é tanto como volver a interpretala), a propósito da feliz experiencia ArtefactoSalnés: do encadre ao cadro, coordinada polo departamento de debuxo do IES Ramón Cabanillas coa finalidade última de achegar ao alumnado en concreto, e por amplitude á sociedade na que conviven, os fascinantes recantos da linguaxe cinematográfica na súa relación coa pintura e as demais artes plásticas. A conclusión non pode ser outra que a dun goce para os sentidos e un convite á reflexión que demandaba Picasso, máis alá do seu reflicte concreto nas diferentes e variadas creacións participantes na exposición, sexan as aportadas polos creadores aínda na etapa da descuberta a través da formación regrada no IES, ou sexan as achegas dos artistas convidados e xa definidos por un universo propio que a convención asume como estilo, pero co trazo común de pertencer a ese bulideiro territorio reconvertido a espazo de imaxinación que responde ao nome do Salnés.

Desde o meu entender de cidadán consciente de que o mundo está para ser interpretado coa mirada, sempre considerei que a arte, e en xeral o tan sinxelo como complexo proceso da creación artística, só se pode entender desde a liberdade. O variado e suxerinte programa deseñado por ArtefactoSalnés: do encadre ao cadro, reflicte canto afirmo, e valora a transversalidade do audiovisual con relación ás artes plásticas. Cineastas, artistas, fotógrafos, ilustradores, escultores, conforman na súa interrelación cos alumnos integrados en cada proxecto, unha comuñón fabril que se transforma en colectividade plástica reflectida no conxunto da exposición, como remate dun singular proceso creativo que finalmente invita á conclusión primixenia, o encadre, o cadro, e as súas viceversas, como achega á unha realidade mutante que o individuo pode e debe interpretar segundo considere, buscando ao tempo o diálogo, a comunicación, coa sociedade para facela partícipe desa visión renovada.

O encadre e o cadro, dous modos en aparencia diferentes de conformar a realidade, pero no fondo (e sen dúbida nas formas) respondendo á vontade individual do artista, do autor que nos convida a ver (e sentir) máis alá das aparencias.

Miguel Anxo Fernández





+ ENRIQUE CARDONA


A arte existe desde que o home se pode considerar home, desde que tivo a inquedanza de plasmar o que pensaba e sentía... fai diso uns 40000 anos. A evolución da humanidade foi lenta pero imparable. O punto máximo da nosa cultura na antigüedade foi o mundo clásico, diso xa fai máis de 2000 anos, e foi alí onde fixaron as artes “superiores”: Arquitectura, Escultura, Pintura, Música, Danza e Declamación. O desenvolvemento da humanidade desde entón foi espectacular pero a nivel artístico a pesar de figuras xeniais que innovaron nos seus campos non houbo apenas máis novidades. Tivo que ser xa no século XX cando unha nova forma de expresión dera unha volta a todo o anterior dando un pasiño máis: O Cine.

A incidencia da arte cinematográfica é innegable, puxo fin a un modelo secuenciado de produción artística (inicio → desenvolvemento → auxe → decadencia... e volta a comezar con outro xeito de expresión) no que se non seguías unha liña concreta era difícil saír adiante e deu paso a unha produción artística “total” no que se pasa dun estilo a outro de forma tan veloz que se pode sentir o cambio incluso dentro da mesma obra. Artistas xeniais como Pablo Picasso non serían o mesmo se viviran nunha época anterior dentro dun esquema formal inMóbil e prefixado, serían xenios igualmente, sí, seguro, pero...

O mundo do celuloide ten unha produción enorme que frecuentemente viuse vencellada de xeito directo coa arte “clásica”, numerosas películas acerca de estilos artísticos e pobos nos que a arte era gran protagonista e tamén moitos biotopics. O cine non só conta unha historia senón que, como arte que é, é capaz de transmitir ideas e sentimentos e achegarnos de xeito rápido e múltiple valores e informacións... o concepto de “tempo” nunha pintura non é igual que nunha película pero nunha película nárrase unha historia secuencialmente coma nun cómic, é o saber ou experiencia do espectador o que dota dun significado ou outro á película.

Grandes interpretacións de grandes actores dando vida a outros artistas achégannos sen esforzo a entender en gran medida a vida, obra e motivacións de personaxes básicos para a historia da arte: Coñecer a Vermeer a través de Scarlett Johanson en “A moza da perla”, a Frida Khalo a través de Salma Hayek en “Frida”, a Jackson Pollock a través de Ed Harris en “Pollock” ou a Vincent van Gogh a través de Kirk Douglas en “O tolo do cabelo vermello” non ten prezo. Estas obras aquí citadas pode que non sexan obras mestras pero logran atraer a maxia dos artistas dun xeito que, na maior parte das veces, sen formación axeitada non é doado conseguir. Con todo isto quero explicar que o cine ten moitos usos, do mero divertimento ata o estudo concienzudo e a maioría das veces faise ao tempo, se darnos conta.

Din que non é fácil entender a arte... eu creo que sí.

Enrique Cardona



Un momento da montaxe da exposición.




+ QUICO ÁLVAREZ


"... Una centésima de segundo por aquí, otra por allá, al fin serán uno, dos o tres segundos robados a la eternidad." ROBERT DOISNEAU.

Oskar Barnak, ingeniero que trabajaba en la industria del cine, era amigo de los paseos y la fotografía. En 1919 se hizo una cámara pequeña, pues tenía problemas de asma y no podía llevar las pesadas cámaras de entonces en sus paseos. Esa cámara usaba la misma película que se usaba en el cine, de paso 35 mm. Hacía fotogramas del doble de tamaño, pero con la misma proporción anchura-altura. De ese invento surgió la más drástica popularización de la fotografía, y así pudo nacer el fotoperiodismo. Ese formato, llamado también “paso universal”, perduró hasta la llegada de la fotografía digital y aún lo usamos hoy.

“Rollos de 36”, pedíamos en las tiendas cuando empezábamos a hacer, y revelar, nuestras primeras fotos. Salían más, hasta 40 según qué cámara se usara. Yo los devoraba. Después, tras hacer copias de toda la tira de película, los “contactos”, los archivaba. Cuando editaba, mirando con lupa cada uno de los fotogramas, no podía evitarpensar en que cada rollo, en cine, haría poco más de un segundo y medio, pero seleccionaba con pretensión de eternidad. Cuando había una serie de imágenes que buscaban la misma idea, descomponiendo una acción en fracciones, se me presentaba la selección más difícil: “¡Qué bonito sería poner todos los cuadros en uno!”, pensaba...

Cambados, primavera de 2012 © Quico Álvarez


Título del proyecto: "VEINTICUATRO CUADROS = UN SEGUNDO"

"DE VEINTICUATRO CUADROS UN CUADRO". DD-120412-001 45 X 25 cm. Impresión de pigmento sobre papel ph neutro




+ FERNANDO ARENAZ


“A imaxe pintada transforma o ausente - porque sucedeu lonxe ou fai moito tempo- en presente. A imaxe pintada trae aquilo que describe o aquí e agora. Colecciona o mundo e tráeo a casa.” (O cine) “transpórtanos desde o lugar en que estamos ata a escena da acción.(...)A pintura tráenos a casa. O cine lévanos a outra parte”.

John Berger (De “Cada vez que dicimos adeus”, 1997)


“Para aclarar a miña propia postura fronte á actividade creadora, convén estudar un artista cinematográfico co que me sinto especialmente identificado: Luís Buñuel. Nos seus películas atopámonos unha e outra vez coa actitude do inconformista. A protesta apaixonada, irreconciliable e sen concesiones de Buñuel exprésase sobre todo na estrutura emocional das súas películas, contaxiosas precisamente no nivel emocional. Non é unha protesta calculada, intelectual, pensada. Buñuel ten suficiente sensibilidade artística como para non caer nun pathos meramente político, que na miña opinión sempre ten algo de mentira, cando nunha obra de arte exprésase de modo inmediato (…).

Pero Buñuel está determinado sobre todo por unha conciencia poética. Sabe que unha estrutura poética non necesita declaracións de ningún tipo. Que a forza da arte está noutro lado, na súa forza de convicción emocional, é dicir, na súa viveza única, (…).

Andrei Tarkovski (“A arte como ansia do ideal” do libro “Esculpir no tempo”. 1988)


“HOME CINEMA” (2012)

TÉCNICA MIXTA 3 OBXECTOS: 38 X 43 X 1 CM/23 X 20 X 21 CM/18,5 X 8,5 X 4,5 CM INSTALACIÓN CON ILUMINACIÓN+SOMBRA PROXECTADA: MEDIDAS VARIABLES




+ GUILLERMO CHARLÍN


MEMORIA-TIEMPO-RITMO-PLANO-MOVIMIENTO-PUNTO-BRUMA


“MEMORIA-BRUMA” (2012)

MIXTA/TEA 25 X 225 CM (SECUENCIA DE 9 PEZAS DE 25 X 25 CM)




+ XAQUÍN CHAVES


CINE E PINTURA BEBEN DA FONTE DAS IMAXES POR UN OLLO QUE MIRA, COMPÓN, ENCADRA, REPRESENTA, OCULTA, POETIZA, NARRA OU DRAMATIZA. CÁMARA E PINCEL SON AS FERRAMENTAS PARA A CONSTRUCCIÓN DOS SEUS RESPECTIVOS MUNDOS QUE TANTO TEÑEN DE COMÚN COMA DE DIFERENTES. NON SE PODE FALAR DE CINE SEN FALAR DE PINTURA, XA QUE É O SEU ANTECEDENTE NO TEMPO ,MÁIS A REALIDADE É QUE HOXE SON DÚAS MANEIRAS DE CREAR INDEPENDENTES E CONTEMPORÁNEAS QUE MANTEÑEN A EMPATÍA PROPIA DOS CAZADORES DE IMÁXENES.
HAI FOTOGRAMAS DE PELICULAS COMA " PARIS-TEXAS" DE WENDERS, " OS SOÑOS" DE KUROSAWA, " A INFANCIA DE IVÁN" DE TARKOVSKI, OU " O SABOR DAS CEREIXAS" DE KIAROSTAMI NOS QUE A CONEXIÓN PINTURA-CINE É MOI VISIBLE , OS LÍMITES DESAPARECEN E PERFECTAMENTE PODERÍAS ESTAR CONTEMPLANDO AS "MENINAS" DE VELAZQUEZ, "A ROLDA NOCTURNA " DE REMBRANDT, OU A PAISAXE DE FONDO DA " GIOCONDA" DE LEONARDO, O PENSAMENTO ACOUGA NAS IMAXES, AS FRONTEIRAS DILÚENSE E FALAR DE EMOCIÓN PICTÓRICA OU CINEMATOGRÁFICA E FALAR DA MESMA CUESTIÓN, AS SINÉRXIAS EVIDENCIAN QUE OS CAZADORES DE IMAXES ANDAN POR SENDEIROS MOI COMÚNS, CINE E PINTURA SEMPRE ESTARÁN BEBENDO DO MESMO COPO DE VIÑO, A IMAXEN!

X.CHAVES, LOIS 28/MZ/2012.


"PODO MERCAR PEXEGOS NO MERCADO, PERO ONDE PODO MERCAR UNHA HORTA DE PEXEGUEIROS EN FLOR?” (1995)
MIXTA/LENZO 162 X 196 CM




“RAN- A.K.”.II (1995)

TINTA SOBRE CARTOLINA 13,5 X 18,5 CM




+ MANOLO CHAZO


A SAÍDA DOS TERRITORIOS TRADICIONAIS PROXECTA A ARTE A UNHA MESTIZAXE IMPARABLE, AS EXHIBICIÓNS AUDIOVISUAIS É UN DOS EXEMPLOS DESTA RELACIÓN DE ARTE MULTIMEDIÁTICO.


“MAQUINARIA” (2012)

MADEIRA DE CERDEIRA E CIPRES 130 X 50 X 40 CM




+ ENRIQUE CONDE


“A LA MAYORÍA DE NOSOTROS, EL ARTE, ANTES DE QUE EL TIEMPO, EL USO Y ALGUNOS AÑOS DE CONFINAMIENTO EN UN MUSEO LO ESTERILICEN, NOS ESPANTA. SÓLO ENTONCES, ESA AFIRMACIÓN EXPLOSIVA DEL PROPIO TEMPERAMENTO QUE EL ARTE VIVO HA DE SER, ACABA RESULTANDO FAMILIAR Y ACEPTABLE PARA EL PÚBLICO (……)EL ARTE “ULTRAMODERNO” ES EL ARTE SIN DOMESTICAR.”

CLIVE BELL
DO LIBRO DE WALLACE STEVENS SUR PLUSIEURS BEAUX SUJECTS


ANTAÑO SURGIDO DEL GRIS DE LA NOCHE. LUEGO, PESADO Y CARO Y REBOSANTE DE FUEGO. AL ATARDECER, LLENO DE DIOS Y VENCIDO. AHORA, ETÉREAMENTE ENVUELTO EN EL ÁSPERO AZUL, SE ALEJA FLOTANDO SOBRE LOS VENTISQUEROS HACIA INTELIGENTES ESTRELLAS.

PAUL KLEE


GRAAL

RESPIRACIÓN OSCURA DE LA VULVA. EN SU LATIR LATÍA EL PEZ DEL LÉGAMO Y YO LATÍA EN TI. ME RESPIRASTE EN TU VACÍO LLENO Y YO LATÍA EN TI Y EN TI LATÍAN LA VULVA, EL VERBO, EL VÉRTIGO Y EL CENTRO.

(JOSÉ ÁNGEL VALENTE)


“ELEXÍA DA SOMBRA” (2012)

MATERIAIS: LÁMPARAS ALÓXENAS , ESPAZO, CONSTRUCIÓN DE VARIÑAS DE ACEIRO PINTADAS, SOMBRA PAREDE. 118 X 27 X 23 CM




+ XULIO GAYOSO


DE CERTO QUE NON SABERÍA DICIR CAL DAS DÚAS LINGUAXES QUE FLORESCERON E SE UNIVERSALIZARON NO SÉCULO PASADO, O CINE E O CÓMIC, FOI MÁIS IMPORTANTE NA EDUCACIÓN SENTIMENTAL DO NENO QUE FUN.

NO LUGO GRIS E APAGADO DA MIÑA INFANCIA E ADOLESCENCIA, NA CIDADE AUSTERA E BEATA DOS TELLADOS DE ACEIRO, DAS PORTAS INSOMNES E UN MURO DE SOÑOS CINGUINDO O SEU VAN, COMO DIXO CELSO EMILIO, HABÍA SEIS ESTRELAS FULXENTES E UN PLANETA ATEIGADO DE SOÑOS. TRES ESTRELAS INTRAMUROS, TRES EXTRAMUROS. OS SEUS NOMES DICÍAN MOITO DAQUELES TEMPOS: CINE ESPAÑA, CINE VICTORIA, CINE PAZ, MAIS TAMÉN CINE KURSAL, CENTRAL CINEMA, GRAN TEATRO, COMO PARA LEMBRARNOS QUE O O MUNDO ERA MÁIS ANCHO QUE A PAZ ARMADA DO CAUDILLO.

O PLANETA ESTABA NA RÚA DA RAIÑA, NUN PORTAL CALQUERA, HABITADO POR FUSALBA, CATALÁN, XA MAIOR, CON ANDEIS ATEIGADOS DE HISTORIETAS PARA FACER TROCA MEDIANTE PAGO DALGÚNS CÉNTIMOS. DESGASTADOS E POBREMENTE EDITADOS, AQUELES “CONTOS”, CORRÍAN DE MAN EN MAN. AÍNDA NON EXISTÍA O AFÁN DE POSESIÓN QUE HOXE TEMOS. TODO O QUE SE PODÍA SOÑAR ESTABA ALÍ.

XULIO GAYOSO


“A MAN NEGRA” (2012)

TÉCNICA DIXITAL 88 X 124 CM




UXÍO LÓPEZ


BRUJERÍA Y CINE

POR TODAS PARTES SE OYE DECIR QUE EL CINE ESTÁ AÚN EN SU INFANCIA Y QUE NO ASISTIMOS MÁS QUE A SUS PRIMEROS BALBUCEOS.

DEBO DECIR QUE YO NO COMPRENDO ESTE PUNTO DE VISTA. EL CINE LLEGA EN UN ESTADIO YA MUY AVANZADO DE LA EVOLUCIÓN DEL PENSAMIENTO HUMANO Y SE BENEFICIA DE ESA EVOLUCIÓN. SIN DUDA, SE TRATA DE UN MEDIO DE EXPRESIÓN QUE, MATERIALMENTE, NO ALCANZA AÚN SU PUNTO CULMINANTE. SE PUEDEN IMAGINAR CIERTO NÚMERO DE PROGRESOS QUE DEN A LA CÁMARA, POR EJEMPLO, UNA ESTABILIDAD Y UNA MOVILIDAD QUE HOY NO TIENE. PROBABLEMENTE, EN UN FUTURO PRÓXIMO, SE LLEGARÁ AL CINE EN RELIEVE, Y AUN EN COLORES. PERO TODOS ESTOS NO PASAN DE SER MEDIOS ACCESORIOS QUE NO PUEDEN AÑADIR GRAN COSA A LO QUE ES EL SUSTRATO ESPECÍFICO DEL CINE, QUE HACE DE ÉL UN LENGUAJE, AL MISMO NIVEL QUE LA MÚSICA, LA PINTURA O LA POESÍA.

ANTONIN ARTAUD, (GUIONES Y SELECCIÓN DE ENSAYOS SOBRE CINE DE PUBLICADOS EN: ANTONIN ARTAUD / EL CINE)


"ACCIDENTE KAFKA" (2012)

ANIMACIÓN STOP-MOTION. 1’27” FOTOGRAFÍA/MONTAXE DE VÍDEO REALIZADO POR PABLO OUBIÑA




+ CARLOS MAÑO


«EN 1900 SE PENSABA QUE EL CINE SE CONVERTIRÍA EN UN ARTE SI SE FILMABAN OBJETOS ARTÍSTICOS. AHORA SE PIENSA QUE LOS LUMIÈRE INVENTARON EL CINE COMO ARTE, ELIGIENDO LA SALIDA DE UNA FÁBRICA O LA LLEGADA DE UN TREN; O SE PIENSA QUE LA FOTOGRAFÍA SE CONVIRTIÓ EN ARTE CUANDO LOS RETRATOS FRONTALES DE PAUL STRAND ROMPIERON CON LA IMITACIÓN PICTORIALISTA DE LOS EFECTOS PICTÓRICOS, PORQUE LA AUSENCIA DE ARTE SE HA CONVERTIDO PARA NOSOTROS CONTEMPORÁNEOS EN UN COMPONENTE ESENCIAL DEL ARTE».

(DE UNA ENTREVISTA A JACQUES RANCIÈRE CON MOTIVO DE LA PUBLICACIÓN DE «MALESTAR EN LA ESTÉTICA»)


“LA ORQUESTA ROJA” (2010)

60 X 40 CM PIGMENTO / TELA




+ VÍTOR MEJUTO


HAY UNA FORMA DE ACERCARSE A LOS TEMAS INGENUA Y FRONTAL. SIN REFERENCIAS NI ELABORACIÓN INTELECTUAL ALGUNA. SIN LITERATURA NI MATEMÁTICAS. DESPEJANDO LA IDEA DE TODO RASTRO DE MEMORIA. PUEDE QUE ESTÉ HABLANDO DE ALGO UTÓPICO PORQUE, DE TODOS MODOS, CUANDO JOSEPH ALBERS HOMENAJEABA AL CUADRADO TAMBIÉN LO HACÍA A LA PANTALLA. Y ESO TAMBIÉN ES CINE.


"CINEMASCOPE" (2012)

ACRÍLICO/LONETA 40 X 80 CM




+ EMÉRITA MÉNDEZ


REAL ACADEMIA ESPAÑOLA. DICCIONARIO DE LA LENGUA ESPAÑOLA - VIGÉSIMA SEGUNDA EDICIÓN

ARTISTA.3. COM. PERSONA DOTADA DE LA VIRTUD Y DISPOSICIÓN NECESARIAS PARA ALGUNA DE LAS BELLAS ARTES.4. COM. PERSONA QUE ACTÚA PROFESIONALMENTE EN UN ESPECTÁCULO TEATRAL, CINEMATOGRÁFICO, CIRCENSE, ETC., INTERPRETANDO ANTE EL PÚBLICO.

ARTE.(DEL LAT. ARS, ARTIS, Y ESTE CALCO DEL GR. ΤέΧΝΗ).1. AMB. VIRTUD, DISPOSICIÓN Y HABILIDAD PARA HACER ALGO. 2. AMB. MANIFESTACIÓN DE LA ACTIVIDAD HUMANA MEDIANTE LA CUAL SE EXPRESA UNA VISIÓN PERSONAL Y DESINTERESADA QUE INTERPRETA LO REAL O IMAGINADO CON RECURSOS PLÁSTICOS, LINGÜÍSTICOS O SONOROS.

EL SÉPTIMO ~. 1. M. EL ARTE CINEMATOGRÁFICO........................


“LINDA DARNELL” (2012)

ACRÍLICO/TEA 50 X 40CM




+ JUAN MORENO BADÍA


MI PINTURA Y EL CINE.

LA PINTURA PRETENDE EN UN SOPORTE GENERALMENTE DE DOS DIMENSIONES REPRESENTAR UN MÍNIMO DE TRES. EL CINE, EN UNA PROYECCIÓN DE DOS DIMENSIONES AÑADE LA ILUSIÓN DE UNA CUARTA: EL TIEMPO.

EN ESTA APORTACIÓN A LA PRESENTE EXPOSICIÓN PRESENTO OCHO IMÁGENES DISTRIBUÍDAS POR PAREJAS, PRÓXIMAS EN EL TIEMPO DE DOS FIGURAS, EN TRANCE. SU PRESENTACIÓN CONJUNTA, REPRESENTARÁ IGUAL QUE EN EL PRINCIPIO DEL CINEMATÓGRAFO LA IMAGEN EN TRANCE, EN MOVIMIENTO.


“TRANCE 01A, 02A, 03A, 04A” (2012)

ÓLEO/LENZO TAMAÑO DE CADA UN DOS CATRO ELEMENTOS: 24X24 cm




+ SAÚL OTERO


CINEMA CON MARCA DE SEU

SOÑAN NO ORÁCULO DO COUTO MIXTO AS XENTES DO CINEMA GALEGO,

O CIDADÁN DA PALABRA COA SÚA MEMORIA DO BOI,

O ILUMINADOR CO RESPLANDOR DAS CORES DE LUÍS SEOANE E LEOPOLDO NÓVOA,

UN DOS NOSOS CON CÁMARA DIXITAL FORZANDO UN ÁNGULO IMPOSIBLE,

AS FADAS DE ESTRAÑO NOME REPRODUCINDO FILMEMENTE NAVICULARIA,

O ACOMODADOR DO COLISEUM ENTRE SOMBRAS E NÉBOA PATRIMONIA OS MARIÑEIROS DE JOSÉ SUÁREZ,

A MAMASUNCIÓN RECOÑÉCESE NOS RETRATOS DE VIRXILIO VIEITES,

OS AUTORES DE CURTAMETRAXES E VÍDEOS PREFIREN O XABRÓN LAGARTO ANTES QUE OS EPITAFIOS,

O MIGUEL ANXO PRADO DEBUXA AS XEOGRAFÍAS DO SAL DOS VIDROS PULIDOS DA AREA DE PRAGUEIRA,

O RAÑOLAS DO CASTELAO, COMO MAIAKOSKI, FOI O MISTER MISTO SUICIDA DOS EFECTOS ESPECIAIS,

TODOS A UNHA EMPURRANDO EN PLANO SECUENCIA COMO O MAQUINISTA BUSTER KEATON,

O CALADIÑO SOÑA CUN CINEMA DE VANGARDA CON MARCA DE SEU.

SAÚL OTERO


“JOSÉ GIL”(1996)

ACUARELA E TINTA CHINESA/PAPEL 82 X 32 CM




+ DARÍO PADÍN


“SEN TÍTULO” (2012)
VÍDEO EXPERIMENTAL DURACIÓN: 1’3”




+ ANXO PASTOR


A NOITE DO CAZADOR

(CHARLES LAUGHTON)

SOBRE LIRIOS DE SOMBRAS ...

DESCENDEN NUNHA BARCA OS NENOS

TREME O BOSQUE

E AS ESTRELAS ILUMINAN A NOITE

ESPREITA O CAZADOR ...

TODO O CORAZÓN É BRANCA NOITE

CRISTAL

SOÑO.



ANXO PASTOR


“A NOITE DO CAZADOR-II” (2012)

TÉCNICA MIXTA 38 X 38 X 7 CM




+ MANU PAZ


“SEN TÍTULO” (2012)
VÍDEO EXPERIMENTAL DURACIÓN: 38”




+ HÉCTOR QUINTELA


ES MUY COMPLICADO HABLAR SOBRE EL CINE. HAY QUIEN LO CONSIDERA BAJA CULTURA Y HAY QUIEN NO. HAY DEFINICIONES PARA TODOS LOS GUSTOS Y CADA UNO PIENSA QUE EL CINE SIRVE PARA UNA COSA. QUE SI ES ARTE DEL ENTRETENIMIENTO O SI ES MÁS QUE ESO. TAMBIÉN ES MUY DIFÍCIL SABER DÓNDE ACABA EL CINE Y DONDE EMPIEZA EL ARTE VISUAL, O AL REVÉS. EL CINE PROFESIONAL, EL AMATEUR, EL QUE ES PARA TELEVISIÓN, LAS SERIES, DEMASIADAS ETIQUETAS. SE CONSTRUYE, DECONSTRUYE, RECONSTRUYE, INVENTA, MIL COSAS, EL PASADO, EL PRESENTE E, INCLUSO, EL FUTURO, O UNA COMBINACIÓN DE CADA COSA. RECUERDO CUANDO EN TVE ECHABAN TEATRO; UN HÍBRIDO DE LO MÁS INTERESANTE.

LO ÚNICO QUE YO TENGO CLARO, Y NO ME PARECE MUCHO, ES QUE EL CINE ES UN LUGAR QUE REÚNE CIERTAS CARACTERÍSTICAS PROPIAS, SIENDO LA MÁS DEFINITORIA EL QUE SE PROYECTEN EN ÉL PELÍCULAS. TAMBIÉN QUE ES MUY INTERESANTE EL ARTE QUE SE APLICA AL CINE, COMO LA CARTELERÍA, SIN IR MÁS LEJOS. AL MENOS EN MADRID, LOS CARTELES QUE ANUNCIAN LA CARTELERA DE LAS PELÍCULAS PROYECTADAS EN LOS CINES SE PINTABAN A MANO. NADIE SABE A DÓNDE HAN IDO A PARAR.


“1964”. VIDEO. 1’ 35”




“LA DENTADURA DEL ABUELO” (2012)

DESEÑOS ANIMADOS. 53” IDEA ORIXINAL E ILUSTRACIÓNS: HÉCTOR QUINTELA GONZÁLEZ MONTAXE: VÍCTOR PALACIOS




+ XAQUÍN ROSALES


NO ESTOY EN CUALQUIER LUGAR

LOS SONIDOS DE MAR ME ACOMPAÑAN, CONTEMPLO EL VUELO DE LAS AVES Y SUS GRITOS, SIENTO COMO LAS GOTAS DE AGUA SALPICAN MI ROSTRO Y LA HUMEDAD SUBE POR MIS PIES EN CONTACTO CON LA ARENA.

SI, ESTOY AQUÍ, NO ESTOY EN CUALQUIER LUGAR, PERO LAS VOCES ME PERTURBAN Y CONFORMAN UN PUZZLE, DESORDENADO, INCOHERENTE, DESDIBUJADO, NO PUEDO DEJAR DE PENSAR AUNQUE ESO ES LO QUE DESEO, LO INTENTO UNA Y OTRA VEZ, A CADA PASO QUE DOY, EN CADA LARGO. VUELVEN UNA Y OTRA VEZ Y ME PREGUNTO QUE PERSIGUEN, ¡NO LAS NECESITO! SOLO DESEO FIJAR MI ATENCIÓN EN EL COLOR Y LA IMAGEN ABSTRACTA QUE TENGO ANTE MÍ, SIN LÍMITES, DESAPARECER DE ESTE LUGAR Y FUNDIRME EN ELLA, NAVEGAR EN SUS MATICES. XAQUÍN ROSALES


“NO ESTOY EN CUALQUIER LUGAR” (2012)

SOPORTE: HAHNEMÜHLE PHOTO RAG 308 GR. TIPO DE IMPRESIÓN: INKJET EPSON ULTRACHOME HDR TALLER DE COPIADO: COPIAS DE AUTOR 4 FOTOGRAFIAS DE 484 X 363 MM - 1 TEXTO DE 242 X 363 MM




+ LINO SILVA


LORELEI (MARILYN MONROE): - DOROTHY, O SR. ESMOND E MÁIS EU IMOS CASAR.

DOROTHY (JANE RUSSEL): - ¿O UN CÓ OUTRO?

GUS ESMOND (TOMMY NOONAM): - ¡POR SUPOSTO! ¿CON QUÉN MÁIS PODERÍA SER?

OS CABALEIROS AS PREFIEREN LOIRAS (E OS DIAMANTES SON OS MELLORES AMIGOS DAS MULLERES) HOWARD HAWKS, 1953


“CINEMA PARADISO” (2012)

FOTO IMPRESIÓN SOBRE CARTÓN PLUMA. 60 X 80 CM




+ DO CADRO AO ENCADRE


“RAPARIGO CON PIPA” (2012)

A PARTIR DA PINTURA DO MESMO TÍTULO DE PABLO PICASSO (1905)

RECREACIÓN FOTOGRÁFICA: ALBERTO PADÍN (ACTOR). NEREA GONZÁLEZ, CRISTINA GONZÁLEZ (FOTOGRAFÍA), MARÍA BARREIRO, ANDREA RODRÍGUEZ E UXÍA PENHA. 46 X 34,5 CM




“A MOZA DA PERLA” (2012)

A PARTIR DA PINTURA DO MESMO TÍTULO DE JOHANNES VERMEER (1665)

RECREACIÓN FOTOGRÁFICA: ANTÍA SANTIAGO (ACTRIZ). ELVIRA PALMA (FOTOGRAFÍA), ANDREA SANTORUM, NURIA OUBIÑA E ANA VARELA. TRATAMENTO DIXITAL POR JAIME FIDALGO. 46 X 34,5 CM




“GUERNICA BLUES” (2012)

A PARTIR DA PINTURA “GUERNICA” DE PABLO PICASSO (1937).

RECREACIÓN FOTOGRÁFICA: CRISTINA GONZÁLEZ, MARÍA BARREIRO, ANDREA RODRÍGUEZ, ALBERTO PADÍN, UXÍA PENHA, MATEO LAYA E CLARA MARTÍNEZ (ACTORES). NEREA GONZÁLEZ (FOTOGRAFÍA). ALOIA INSUA, ADRIÁN COCHÓN, SERGIO DOMÍNGUEZ, EVA FUENTES, MARÍA PÉREZ, ALICIA REY E “TARA” (ACTORES). NITO REY (FOTOGRAFÍA). NEREA RIBADOMAR E ZULEMA PASTOR (ACTRICES). ALBA VIÑAS (FOTOGRAFÍA). COLLAGE DIXITAL POR FERNANDO ARENAZ. 30 X 66,5 CM




+ ANIMACIÓN EXPERIMENTAL


“FESTA TOTAL” (2012)

ANIMACIÓN STOP-MOTION. 1’ MARÍA BERTA BARREIRO ALVAR




+ PLANO SECUENCIA


“PRESENZAS ESTRAÑAS” (2012)

CURTAMETRAXE FILMADA EN PLANO SECUENCIA. 1’ 23” ACTRICES: ALBA ROMERO, JENIFER VÁZQUEZ, MIRIAM PADÍN E SUSANA FERNÁNDEZ DIRECCIÓN/CÁMARA: MARÍA VENTOSO




+ MENTE VISUAL-TALLER DE CINEMA


“AQUELA NOITE” (2012)

CURTAMETRAXE. 13’

COORDINACIÓN E SUPERVISIÓN: MANU PAZ/DARÍO PADÍN

DIRECCIÓN: VISUAL MIND WORKSHOP

GUIÓN: ANA QUINTELA

PRODUCIÓN: PAULA CHAVES

CÁMARA: PAULA GONZÁLEZ

AXUDANTE DE CÁMARA: SERGIO PÉREZ

SON: PAULA LEDE

ACTORES: MARÍA POMARES, ROI GALEGO, CLAUDIA CORES, PAULA LEDE, EMMANUEL FRANCO,ADRIÁN CASTRO. FIGURACIÓN: SERGIO PÉREZ, MARCO NÚÑEZ, CRISTINA PREGO, ALBA ABAL, ANTÍA ABAL, MARÍA RODRÍGUEZ.

ATREZZO: ANA QUINTELA, MARÍA POMARES (PELUQUERÍA E MAQUILLAXE), PAULA CHAVES, PAULA GONZÁLEZ, ESTEBAN LOURIDO, RITA GONZÁLEZ.




+ DO ENCADRE AO CADRO. DESEÑO GRÁFICO


CARTEL E TARXETA DA EXPOSICIÓN.



DVD CATÁLOGO DA EXPOSICIÓN.





+ IMAXES DA EXPOSICIÓN NO PAZO TORRADO.











ESTA EXPOSICIÓN ESTÁ DEDICADA Á MEMORIA DE LUIS FERNÁNDEZ SILVOSO


No hay comentarios:

Publicar un comentario